www.sportpodbilouvezi.cz
Sport pod bílou věží - autor webu:
Tomáš Rademacher
Telefon: +420 602 168 9101
Web: www.sportpodbilouvezi.cz

Sport pod Bílou věží na Facebooku Navštivte Sport pod Bílou věží na Google+ Navštivte Sport pod Bílou věží na YouTube

Novinky

Zpátky pod Lízátky. Nová kniha Michala Petráka. V minulých dnech vyšla kniha kolegy Michala Petráka, mapující minulost i současnost fotbalového stadionu v Hradci Králové. Nejnovější fotografie v knize byly pořízeny opravdu jen před několika málo dny.

Publikace ČERNOBÍLÁ HISTORIE 110 LET FC HRADEC KRÁLOVÉ

Společnými silami Michala Petráka, Jiřího Rádla a Tomáše Rademachera vyjde v příštích dnech bohatě ilustrovaná publikace, mapující 110 let historie královéhradeckého fotbalu.

Sport pod Bílou věží v Hradeckém deníkuMiluje sportovní historii a je hrdý Hradečák. Připomíná staré časy | Hradecký deník | 8.5.2014

Jedinečná možnost získat přímo od autora knihu HISTORIE HOKEJE V HRADCI KRÁLOVÉ

Publikace „Historie ledního hokeje, aneb led byl poněkud měkký" je koncipována jako kronika, seznámí čtenáře s počátky ledního hokeje v Hradci Králové a provede ho všemi  sezónami od roku 1930 do roku 2008.

Úvod » Reportáže » Rozhovor Milana Votavy s Pavlem Markem

Rozhovor Milana Votavy s Pavlem Markem

V kolika letech jsi začínal se sportem a ledním hokejem?
"Odmala jsem se věnoval několika sportům najednou, takže dá se říct, že jsem byl všestranný. U našeho domu na Slezském předměstí, když v zimě zamrzlo, jsme měli provizorní kluziště a tam se odehrávaly první krůčky. Sotva jsem se na bruslích udržel, někdy i do brány mě starší kluci a moji bráchové postavili. Využili jsme městského osvětlení a hráli dlouho do noci".

Předpokládám, že následovala přípravka na ledě hradeckého klubu ?
"Nejprve jsem se přihlásil do kursu bruslení, z něhož jsem byl vybrán do žákovského družstva. V Hradci tehdy ještě nebyla druhá hala a ledová plocha se dělala později, proto se jezdilo trénovat do Pardubic. Z tohoto důvodu jsem se s tehdejším prostředím seznámil již v mladém věku. Pod mými prvními trenéry, kterými byli Evžen Hošek, Emil Šmíd, Jiří Bartoň a později Jaroslav Janeček jsem hokejově velmi získal".

Již před vojnou jsi hrál stabilně druhou ligu, dala se tušit slibná kariéra. Odložil jsi vojenský dres Dukly a následoval přestup do Pardubic.......
"Rozhodlo to, že pardubické prostředí jsem dokonale znal a bylo to blízko od domova. Od žáků jsme tam jezdili na mládežnické turnaje, i v dorosteneckém věku byly naše souboje časté, několikrát jsem se díval s otevřenými ústy na trénink prvoligového áčka. Nejvíce mě ovlivnil trenér pan Zdeněk Uher. Ten mě znal od dorostu a juniorů, po vojně mi dal nabídku do Pardubic a popravdě přiznám, ani na chvíli jsem neváhal ji přijmout".

Stal jsi se stabilním extraligovým hráčem a přišly dva tituly......
"To byly skvělé zážitky, které se z paměti nikdy nevymažou. Výborná parta, v níž chtěli všichni vyhrávat byla vyšperkována Dominikem Haškem v brance, který se stal základním stavebním kamenem všech úspěchů. Dobře jsme se znali, na zájezdech jsme spolu spali, chodili jsme do stejné školy a pro mě bylo velké štěstí, poznat tohoto člověka. Je to neskutečná osobnost, myslím, že to dokázal při posledním zisku titulu pro Pardubice v době po slavném návratu z NHL".

Jeden titul jste slavili na domácím ledě, druhý v dalekém Trenčíně. Jaký je v tom rozdíl?
"Pochopitelně vyhrát poslední rozhodující zápas sezony doma před svými fanoušky a být korunován je něco parádního, mínusem je obrovský tlak a domácí prostředí v tomto případě ne zcela může být výhodou. Ale srovnatelné to nepochybně je, protože v obou případech se jedná o neskutečné úspěchy, které vchází do klubových dějin. To v roli hráče. U trenéra je to daleko těžší. Nemá čas si to užívat, stále je ve stresu, třeba po úspěchu v Třinci jsem byl zcela vyčerpaný. Trenér stále přemýšlí, zda se něco nemá udělat jinak, něco změnit, koho poslat na led, reagovat na vznikloutřeba i nenadálou situaci. Pro kouče je to pořádný záhul, z konečného úspěchu je pochopitelně logicky také radost. Ještě musím dodat, že dosáhnout velkého úspěchu nelze z roku na rok, vše se připravuje delší dobu a i v této pozici je třeba mít štěstí. Třeba v tom, být obklopen spolehlivými, pracovitými, odborně zdatnými lidmi".

Jak vzpomínáš na konec hráčské kariéry v Rakousku?
"Když jsem tam byl, tehdy to nebyla hokejová země a bylo to něco úplně jiného. S naším hokejem to mělo málo společného. Na ledě jsem odehrál 50 minut za zápas a neměl jsem si s kým zahrát. Vzhledem k podmínkám to ale bylo takové klidné, celkem příjemné zakončení mé aktivní hráčské kariéry. V poslední době se ale hokej v sousedním Rakousku zlepšuje".

Jaké máš ještě hokejové přání?
" Samozřejmě, aby se nám dařilo, úspěchů aby bylo co nejvíce, aby drželo zdraví, to je nejdůležitější a abych se hokejem bavil co nejdéle. Rozhodně ty galeje a dřina, jež s hokejem souvisí nelituji a věřím, že když do toho člověk dá vše, hokej mu to nezapomene, vrátí to a spolu s úspěchy udělá i radost. Navíc trochu toho potřebného štěstí, bez kterého to prostě nejde".

Pavla Marka zpovídal náš spolupracovník Milan Votava (únor 2016)