Jiří Hledík

Narodil se 19. dubna 1929 v Pardubicích. Po příkladu bratrů Josefa, Miroslava i Květoslava začal už jako desetiletý nosit dres Slavoje Pardubice, poznal svého prvního fotbalového učitele Antonína Čížka a stal se centrforvardem! Barvy Slavoje hájil společně se svými bratry až do nástupu vojenské služby v roce 1951 a jedinou změnou bylo, že se za tu dobu proměnil ze středního útočníka na středního obránce. Rok a půl měl v kasárnách stejné starosti jako ostatní, pak narukoval do Křídel vlasti, kde trénoval Rudolf Vytlačil a dostal fotbalovou příležitost, které se už nepustil. Prvoligovou premiéru prožil 17. května 1953 na Strahově, kde Křídla vlasti překvapivě zvítězila 1:0 nad mužstvem Tankisty Praha. A za pět měsíců měl i premiéru v reprezentaci. 25. října 1953 v Bukurešti pomohl k vítězství 1:0 a tím i k postupu na mistrovství světa 1954. Československý sport takto hodnotil jeho výkon: "Zejména milým překvapením byl výkon mladého Hledíka, který hrál poprvé tak těžký mezinárodní zápas. Těžko by na jeho místě dnes zahrál někdo jiný lépe než on." Reprezentace našla středního obránce.

Uruguay - úřadující mistr světa, to náš byl soupeř 16. června 1954 v Bernu v úvodním zápase na mistrovství světa. S Hledíkem ve středu obrany jsme na soupeře nestačili a prohráli 0:2. I když byl v tom zápase nejlepší, další šanci už nedostal, byl to jeho poslední zápas na světovém šampionátu. V roce 1955 byl s Tadeášem Krausem převelen do ÚDA Praha a získal s týmem stříbrnou příčku v ligové soutěži. Porozumění pro dráhu fotbalového důstojníka neprojevil a podařilo se mu uniknout do civilu. 1. dubna 1956 přestoupil do Sparty a samozřejmě nechyběl v reprezentaci, kde podával skvělé výkony. V dubnu v Praze v zápase s Brazílií 0:0, ale především 20. května 1956 v Budapešti na slavném Népstadionu, kde naše národní mužstvo senzačně zvítězilo 4:2 a připravilo domácím první porážku na domácím hřišti po 13 letech. Nechyběl na palubě letadla, kterým odletěla reprezentace na zájezd do Jižní Ameriky. V neděli 5. srpna 1956 na slavném stadionu Maracaná dokázali naši fotbalisté to, co se dosud nepodařilo žádnému reprezentačnímu celku Evropy. Porazit brazilské národní mužstvo u nich doma. 130 000 diváků vidělo naše vítězství 1:0 a vynikající výkon obrany ve složení Hertl, Hledík, Novák.
Vítězslav Houška ve své knize „Železná Sparta" popsal Jiřího Hledíka takto: "Má vysokou postavu, velikánský akční rádius, přesné odkopy. V trestňáku vládne hlavou, rozhledem, klidem. Nelze říci, že ke každému zápasu nastupuje v dobrém rozpoložení, ale lze tvrdit, že v každém zápase hraje naplno a dobře. Je naprosto spolehlivý. Barometr jeho výkonů nejeví odchylku a výkyv. Je sloupem, který vysoko převyšuje okolí, klínem, který rozráží soupeřovy pokusy o průnik středem, je neprůstřelnou hrází, kvádrem, žulou, zdí. Rozdává bodyčeky, přijímá bodyčeky. Nehraje v rukavičkách, nehraje záludně. Není středním záložníkem, je středním obráncem. Prvním opravdovým stoperem v naší kopané."

Byl jednou z našich největších nadějí pro mistrovství světa ve Švédsku, kam reprezentaci pomohl postoupit. Pak přišel zádrhel. I fotbalisté mají rodinné starosti. Hledíkovi onemocněla vážně manželka, pro dvě malé děti byla potřebná ochranná ruka. Rodina manželky žila jen osm kilometrů od ligového Hradce Králové, a tak se zrodila myšlenka na přestup. Žádal funkcionáře Hradce o jednání se Spartou, ti však na jeho radu nedali a snažili se najít únik v tehdejších nařízeních kolem náboru do dolů...Bylo z toho mnoho nechutných tahanic a afér, Hledík byl očerněn v závodním časopise ČKD. Pak přišli funkcionáři Sparty s nabídkou, aby přestup odvolal. Bylo to před mistrovstvím světa, tam nechtěl Hledík chybět. Jeho podmínkou k návratu do Sparty bylo, aby se odvolaly všechny pomluvy, které tehdy veřejností kolovaly. Sparta naopak žádala veřejné doznání, že jediným viníkem je on sám. To udělat nemohl, tak jedinou možností jak dosáhnout přestupu bylo dodržet roční karenční lhůtu.
Časopis Kopaná v roce 1958 napsal: "Nový přestupní řád, platný od 1.ledna 1958, obsahuje ustanovení, které ve snaze zamezit lanaření vynikajících hráčů říká, že přestupy mezi stejnými skupinami soutěže ( z I.ligy do I.ligy, ze II. Ligy do II ligy, z divize do divize ) jsou neodvolatelné a hráči, kteří takovéto přestupy ohlásili dostanou jednoroční karenční lhůtu. To znamená, že Jiří Hledík, který v lednovém přestupním termínu 1958 podal přestup do Spartaku Hradec Králové, je do 31.prosince 1958 členem Spartaku Sokolovo a dnem 1.ledna 1959 se stane příslušníkem Spartaku Hradec Králové. Na tom se nemůže nic změnit, ani on sám, ani jednoty, ani ústředí, neboť řád musí být dodržován.
Je pochopitelné, že je těžko pro státní reprezentaci na mistrovství světa počítat s hráčem, který mistrovské zápasy vůbec nehraje a také intenzivně netrénuje. Těchto zkušeností měl si být Hledík vědom, když přestupní lístky podepisoval a těžko lze hledat vinu jinde než v něm samém. Je ale pravda, že středního obránce výkonnosti Hledíka z roku 1956 či 1957 dnes zatím nemáme a ve formě, kterou prokazoval v minulých dvou letech, by byl pro Švédsko středním obráncem číslo jedna.
Okamžité brigádnické uvolnění, o které se ucházel, mu nebylo přiznáno. Brigáda, kterou měl nastoupit, byla v rozporu se státními předpisy o organizovaném náboru, a jak se brzy ukázalo, měla jen krýt okamžité uvolnění pro nový oddíl. Se Spartakem Sokolovo, jednotou, jejímž registrovaným hráčem v karenční době zůstává, se nerozešel dobře. Spartak Sokolovo ho odmítl nadále do svého mužstva stavět a Hledík sám s možností další hry za Spartak Sokolovo rovněž nepočítal. Znamenalo to, že Hledík nejen nehrál zápasy, ale ani soustavně netrénoval . Bylo proto opravdu nesnadné do reprezentačního kádru zařadit hráče, jehož skutečnou výkonnost nikdo neznal. To však samo o sobě zdaleka není jediným důvodem Hledíkova vyřazení. Závažnější je to, že Hledík sám neprojevil o státní reprezentaci dostatečný zájem a stavěl se k ní odmítavě, pasivně. Když s ním zástupci sekce a trenérské rady jednali, stejně jako při pozdějších jednáních s orgány ÚV ČSTV, neprojevil ani v nejmenším morální vlastnosti, které od reprezentanta musíme požadovat. Pocty, které se mu reprezentací dostávalo si nevážil, naopak, snažil se z ní ještě ve svém případě těžit. Proto byl Hledík z reprezentačního kádru vyřazen. Správnost tohoto stanoviska potvrdil i předseda ÚV ČSTV Vodsloň ve svém referátu na zasedání v únoru roku 1958."

Přišel o mistrovství světa, kde mohl být hvězdou. ČKD odmítalo rozvázání pracovního poměru, podařilo se to až na zákrok tehdejšího předsedy ÚV ČSTV. Jeden z nejlepších stoperů Evropy tedy celý rok nehrál. Až 1. února 1959 nastoupil poprvé v dresu Spartaku Hradec Králové v přátelském zápase s TJ Náchod (8:0). Koncem března Hledík onemocněl a na mistrovskou premiéru si musel počkat až do 12. dubna v utkání se Spartakem Plzeň (2:2). Měl velkou zásluhu na postupu Hradce do první ligy a v sezóně 1959/60 byl pilířem týmu, který se postaral o fotbalovou senzaci a získal pro Hradec titul mistra ligy! Byl bojovníkem, který šel ostatním vždy příkladem, opravdovým sloupem obrany. Hradec, jako první československé mužstvo, se probojoval až do čtvrtfinále PMEZ, kde ho čekala slavná Barcelona. Na besedě, kterou natáčel Čs. rozhlas, Hledík na otázku: „Nezaleknou se hráči těch 100 000 rozvášněných diváků ?" odpověděl: "Mne nic nerozhází. Někteří hráči možná dostanou strach, ale ostatní je uklidní. Budeme bojovat všichni za jednoho a jeden za všechny a i ten řvoucí kotel překonáme. Barcelona nakupuje nejlepší hráče z celého světa. Co oni mají v nohách, to my máme v srdci. A to oni nemají."

Kapitán hradeckého celku byl jediný, kdo takovou atmosféru již zažil, čtvrtfinále soutěže bylo pro Hradec konečnou stanicí. 26. března 1961 v zápase se Švédskem (2:1) se Jiří Hledík vrátil i do reprezentace. Sehrál tři závěrečné kvalifikační zápasy na mistrovství světa 1962, kdy trenér Vytlačil dával přednost skálopevné obraně, která nastupovala ve složení Hledík, Popluhár, Pluskal, Tichý.

29. listopadu 1961 hráli fotbaloví reprezentanti na bruselském Heysel stadionu rozhodující utkání o postup na světový šampionát 1962 se Skotskem. Byl to Hledík, který vstřelil v 70. minutě naši první branku a pomohl k vítězství 4:2 a k postupu do Chile. Nechyběl v širším výběru, sehrál i první reprezentační zápas v roce 1962 ve Švédsku (1:3). Před závěrečnou nominací byl vyřazen z reprezentace. Prý za dávno zapomenuté vyloučení na zájezdu Hradce do Indonésie v lednu 1962...Proč se věc neřešila hned po návratu? Zřejmě se sečetly všechny „hříchy"...Trošku toho pelyňku provázelo celou jeho fotbalovou kariéru. Na podzim 1964 byla v Hradci II.liga a Hledík laboroval se zraněným kolenem. Nechtěl proto nastoupit v derby v Pardubicích. Jenže nemohli hrát Pičman a Silbernágl, tak ho trenér Havránek a Šonka přemluvili. Nastoupil a porážka 0:5 byla naložena na jeho bedra. A ještě se po Hradci povídalo, že s ním ostatní hráči nechtějí hrát. Tak začal kopat za béčko...29. června 1966 se uskutečnil přátelský zápas XI.Jirky Hledíka - Chemie Halle 1:0. Hledíkova jedenáctka nastoupila v tomto složení: Paulus - Černý, Hledík, L.Novák - Pluskal, Šafránek - Pospíchal, Scherer, Masopust, Kvašňák a Zikán, rozhodoval Josef Hledík. Počasí zápasu moc nepřálo, přišlo jen 3500 diváků, ale ti nelitovali. Byla to oslava fotbalu, domácí jedenáctka hýřila fotbalovým vtipem, nápady, přesnými přihrávkami, zpracováním míče. Byl to koncert bez jediného kazu. Všichni hráči se snažili podat co nejlepší výkon, byla to pocta velkému hráči.

Na jaře 1967 se Hradec zachraňoval v lize a za téměř 38 letým Hledíkem přišel trenér Dittrich se žádostí, aby se vrátil do ligového mužstva. Nastoupil 16.dubna v Košicích proti místní Lokomotivě (0:1) a Čs.sport konstatoval, že Hradec předvedl slabý výkon a není divu, že se mužstvo dostalo během jarní sezóny do kritické situace. Hledík, který je už přece jen pomalejší, může těžko situaci zachránit. O tři dny později, přesně v den svých narozenin, sehrál další ligový zápas - doma proti Teplicím (0:1). Pochodeň napsala, že byl nejlepším hráčem domácích a svým výkonem příkladem pro mnoho mladších spoluhráčů. Prožíval svou poslední ligovou sezónu, Hradec se nezachránil. Začínal s mužstvem ještě ve II.lize, zranil se však v přípravném zápase v Jičíně. Musel se podrobit operaci kolena a to byl definitivní konec jeho hradecké hráčské kariéry. Chvíli trénoval béčko, později Jaroměř a Dvůr Králové. 9. května 2007 převzal v Národním domě na Smíchově Cenu JUDr. Václava Jíry, tzv. Velkou plaketu, kterou Českomoravský fotbalový svaz uděluje osobnostem, které se zasloužily o rozvoj českého fotbalu.

Zemřel 25. dubna 2015

JR ( 26.4.2016)